Naše planeta se nachází ve smrtelné spirále ekologické krize. Opatření, která by mohla kolaps zastavit, jsou však považována za „politicky nerealistická“. Změnit se tedy musí samy politické reálie. Zachránit nás může jedině radikální akce.

Byl to jeden z těch momentů, který vám změní život. Na nedávné tiskové konferenci hnutí Extinction Rebellion se dva z přítomných novinářů dožadovali odpovědi na otázku, zda jsou cíle hnutí realistické. Aktivisté mimo jiné požadují, aby Británie do roku 2025 snížila své emise na nulu. Nebylo by lepší, ptali se, navrhovat průběžné umírněnější cíle?

V tu chvíli vystoupila do popředí mladá žena jménem Lizia Woolf. Dosud k nám novinářům nemluvila a vlastně jsem si jí ani pořádně nevšiml. Teď však na opakované dotazy zareagovala se směsí vášně, smutku a rozhořčení, jež dodaly její odpovědi nebývalou přesvědčivost. „Uvědomujete si, co po mně chcete, abych ve svých dvaceti letech přijala jako realitu? Co to znamená pro můj život, pro mnou budoucnost? Vždyť tohle je výjimečný stav – lidstvu hrozí vyhynutí. Co mám podle vás cítit, když mi kladete takové otázky?“ Nedokázali jsme jí odpovědět.

Mírnější cíle mohou být sice realistické politicky, jsou však nerealistické fyzicky. Pouze zásadní změny v rozsahu odpovídajícím závažnosti existenční krize, již čelíme, mají alespoň nějakou šanci ji odvrátit. Falešný realismus, plýtvání časem na prosazování kosmetických změn: přesně to nás do téhle bryndy dostalo. Určitě nás to z ní nedostane ven.

Rétorika a chování veřejných činitelů vychází z představy, že degradace ekologických systémů bude probíhat postupně a lineárně. Ekologické systémy Země jsou však velmi komplexní – a komplexní systémy nikdy nereagují na tlak lineárním způsobem. Vezmeme-li navíc v úvahu, že se tyto systémy vzájemně ovlivňují, protože zemská atmosféra, oceány, kontinenty a živé organizmy pochopitelně nesedí spořádaně v přihrádkách, aby tak usnadňovali vědcům práci, lze jejich reakce na změnu předvídat jen velmi obtížně. Drobné odchylky mohou vést k zásadně odlišným výsledkům. Body zvratu pravděpodobně nebudeme schopni zaznamenat, dokud nedojde k jejich překročení. Můžeme být svědky tak náhlých a dalekosáhlých změn, že se nelze bezpečně spoléhat na jakoukoliv kontinuitu.

Stačí, aby selhal jen jeden z mnoha podpůrných systémů, na nichž jsme životně závislí (půda, podzemní vody, dešťové srážky, ledový pokryv, pravidelné proudění vzduchu a oceánské proudy, opylovači, početnost a rozmanitost druhů), a všechny ostatní budou následovat. Pokud například tání arktického ledového příkrovu přesáhne určitou míru, pozitivní zpětné vazby, které to vyvolá (tmavší voda pohlcuje více tepla, tání permafrostu uvolňuje metan, mění se proudění polárního vortexu), mohou mít za následek rapidní klimatický kolaps, který již nebudeme schopni zastavit. Zkoumání grónských ledovcových jader ukázalo, že po skončení období mladšího dryasu (přechodného návratu doby ledové) před 11 600 lety se během pouhých deseti let zvýšila teplota o 10°C.

Nevěřím, že je takový kolaps nyní již nevyhnutelný, a nevěřím ani tomu, že by odpovídající řešení bylo technicky a ekonomicky neproveditelné. Když Spojené státy v roce 1941 vstoupily do druhé světové války, dokázaly přejít z civilního na vojenské hospodářství během pouhých několika měsíců. Jak vzpomíná Jack Doyle v knize Taken for a Ride, „General Motors během jediného roku vyvinuly, uvedly do výroby a zkompletovaly tisíc zbrusu nových bombardovacích letounů Avenger a stejný počet stíhaček Wildcat… Sotva rok od uzavření smlouvy už společnost Pontiac dodávala hotové protiletadlové střely posádkám amerických letadlových lodí po celém světě.“ A to vše bez moderních informačních technologií, které vše ještě urychlují.

Problém je tedy na politické úrovni. Profesor společenských věd Kevin Mackay ve své fascinující analýze příčin kolapsů civilizací tvrdí, že zásadnější roli než složitost společenské struktury či rostoucí spotřeba energie při nich hrála oligarchická forma vlády. Oligarchie podle něj brání racionálnímu rozhodování, protože krátkodobé zájmy elit se radikálně liší od dlouhodobých zájmů společnosti. To vysvětluje, proč se minulé civilizace zhroutily „navzdory tomu, že disponovaly dostatkem kulturních a technických kapacit k tomu, aby prohlubující se krizi překonaly“. Ekonomické elity, které ze sociálních dysfunkcí těží, blokují nezbytná opatření.

Oligarchická kontrola bohatství, politiky, médií i veřejné debaty dobře vysvětluje všeobecné selhání institucí, které nás žene ke katastrofě. Vezměme si kupříkladu Donalda Trumpu a jeho vládu miliardářů, politický vliv bratří Kochů, mediální impérium Ruperta Murdocha a zásadní podíl jeho novinářů na popírání klimatické změny, ropné společnosti a automobilky, které svým lobováním brání rychlejšímu přechodu na nové technologie, a tak dále.

Na rapidně narůstající ohrožení však nereagují neadekvátně jenom vlády, i když jejich selhání je vskutku spektakulární. Také veřejnoprávní média vědomě a systematicky upozaďovala ekologická témata a zároveň dávala prostor zástupcům neprůhledně financovaných zájmových skupin schovávajících se za think tanky, kterým umožnila formovat veřejnou debatu a popírat realitu, jíž čelíme. Akademičtí pracovníci často raději mlčí, aby si nerozhněvali své sponzory či kolegy. Dokonce i ty instituce, které se oficiálně snaží naši tísnivou situaci řešit, se ve skutečnosti často nacházejí v zajetí stejných destruktivních vzorců myšlení a chování.

Nedávno jsem se účastnil setkání na téma ekologického kolapsu v Institutu pro výzkum veřejné politiky (Institute for Public Policy Research). Řada přítomných si evidentně uvědomovala fakt, že pokračující hospodářský růst je neslučitelný se zachováním planetárního ekosystému. Jak upozorňuje výzkumník Jason Hickel, takzvaný „decoupling“, neboli oddělení růstu HDP od nárůstu spotřeby zdrojů, dosud neproběhl a ani jej nelze očekávat. Přestože hranice toho, co je planetární ekosystém ještě schopný zvládnout, je zhruba padesát miliard tun surovin ročně, spotřebováváme dnes už víc než sedmdesát miliard tun. Bude-li ekonomika fungovat jako doposud, dosáhne při současném tempu hospodářského růstu do roku 2050 globální spotřeba 180 miliard tun ročně. Maximalizace účinnosti využívání zdrojů spojená s vysokými uhlíkovými daněmi by podle optimistických scénářů mohla vést ke snížení předpokládané spotřeby na 95 miliard tun ročně: tedy stále daleko nad rámec ekologických mezí naší planety. Studie zohledňující Jevonsův paradox (zvyšování účinnosti vede k další spotřebě zdrojů) dospěla k odhadu 132 miliard tun ročně. Zelený růst je tedy fyzicky nemožný, což, jak se zdá, akceptují i členové Institutu.

Ve stejný den, kdy se konalo zmíněné setkání, oznámil stejný Institut založení nové prestižní ceny za ekonomii určené pro „ambiciózní návrhy vedoucí ke skokovému zvýšení tempa růstu“. Cílem je najít a ocenit nápady, které by vedly přinejmenším ke zdvojnásobení ekonomického růstu Velké Británie. Oznámení zahrnovalo obvyklé fráze o udržitelnosti, ani u jednoho z porotců však nelze dohledat, že by v minulosti jevili sebemenší zájem o řešení ekologických problémů.

Autority, od nichž očekáváme řešení, pokračují v zajetých kolejích, jako by se nic nedělo. Jako by hromadící se důkazy neměly na jejich uvažování vůbec žádný vliv. Několik desetiletí institucionální neschopnosti a neochoty problém řešit tak vedlo k tomu, že reálnou šanci zastavit smrtící spirálu, v níž se Země nachází, mají dnes pouze „nerealistické“ požadavky, směřující k okamžité změně ekonomického pořádku. A nositeli potřebných změn mohou být jedině lidé stojící mimo selhávající instituce.

Stojí před námi dva úkoly, s nimiž se musíme vypořádat současně: stejně jako hnutí Extinction Rebellion se všemi silami pokusit o odvrácení kolapsu, jakkoliv nepatrné se mohou zdát šance na úspěch. A za druhé: připravit se na to, že naše snahy mohou selhat, jakkoliv děsivá je to vyhlídka. Oba úkoly vyžadují kompletní revizi našeho vztahu s živou planetou. Nemůžeme se totiž zachránit, aniž bychom osvobodili společnost zpod nadvlády oligarchů; boj za demokracii a spravedlnost a boj proti ekologickému kolapsu jsou jeden a ten samý zápas. Nedovolme lidem, kteří současnou krizi způsobili, aby nám určovali limity toho, co můžeme v politice chtít. Nedovolme těm, jejichž magické myšlení nás do současné krize dostalo, aby nám dál říkali, co je a co není možné.

Anglický originál článku naleznete zde

Český překlad zveřejněn na Deníku referendum

Polská vláda schválila těžbu dřeva v Bělověžském pralese zapsaném na seznamu světového dědictví UNESCO. Podle ekologů to nevratným způsobem poškodí tamní jedinečný ekosystém.

Přírodovědci a ekologičtí aktivisté varují, že pouhý rok po přijetí revidovaného plánu lesního hospodaření, kterým polská vláda umožnila ztrojnásobit těžbu dřeva a zrušila zákaz těžby v nejstarších lesních porostech, se vzácný ekosystém Bělověžského pralesa na severovýchodě Polska ocitl na „pokraji kolapsu“.

Les se rozprostírá podél východní hranice Polska s Běloruskem a nacházejí se v něm jedny z posledních pozůstatků původních pralesů, které kdysi pokrývaly velkou část Evropy. V těchto nejstarších částech lesa probíhají přírodní procesy bez přímého zásahu člověka.

Bělověžský prales je jedinou polskou přírodní památkou zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO. Výjimečný ekosystém poskytuje domov více než tisíci druhům vyšších rostlin, 4 tisícům druhů hub, více než 10 tisícům druhů hmyzu, 180 druhům hnízdících ptáků a 58 druhům savců. Nad řadou z nich se vznáší hrozba vyhynutí a jejich přežití často závisí právě na nerušených přírodních procesech.

„Blíží se okamžik, kdy se celý ekosystém zhroutí, což bude znamenat nenávratnou ztrátu vzácného pralesa – za žádné peníze na světě ho nebudeme schopni obnovit,“ varuje profesor Tomasz Wesołowski, který se zabývá biologií lesa na Vratislavské univerzitě a výzkumu Bělověžského lesa se věnuje již 43 let. „S každým pokáceným stromem jsme blíže bodu, ze kterého již nebude návratu.“

Zhruba 17 % nejcennějších lesních porostů, nedotčených člověkem po tisíce let, se nachází v přírodní rezervaci Bělověžský národní park, kde je těžba dřeva zakázána. Ohroženo je však zbývajících zhruba 40 tisíc hektarů lesa.

Reportéři britského deníku Guardian nedávno přinesli doklady rozsáhlé těžby, která evidentně porušuje polskou i evropskou legislativu. Pro komerční využití jsou káceny stromy staré přes sto let, dokonce i v zónách pod ochranou organizace UNESCO.

„Původní heterogenní lesní porosty po vykácení nahrazují plantáže stromů stejného druhu a stáří,“ popisuje Adam Bohdan z organizace Divoké Polsko, která aktivity lesníků monitoruje a poskytuje informace vědcům z výzkumné botanické stanice Bělověž. „Ke kácení dochází i v zónách pod ochranou organizace UNESCO, kde by veškerá těžba dřeva měla být zakázána. V rozporu s evropským právem lesníci kácejí stoleté porosty, čímž ničí přírodní stanoviště vzácných druhů a práce neustávají ani v době hnízdění ptáků. Dochází zde k narušování přírodních procesů, které probíhaly po tisíce let. Navždy tak přicházíme o rozsáhlé části původního pralesa – moje nejhorší noční můry se stávají skutečností,“ řekl Bohdan.

Vláda tvrdí, že těžba je nezbytná k ochraně lesa před kůrovcovou epidemií a také z důvodu ochrany veřejnosti. Ochránci přírody však tyto argumenty jednoznačně vyvracejí.

„Těžba zasažených smrků šíření kůrovce nezastaví, pouze zanechá tisíce hektarů holosečí,“ vysvětluje ředitel Bělověžské výzkumné stanice doktor Bogdan Jaroszewicz z Varšavské univerzity. „Je pochopitelné, že mrtvé stromy nelze nechat stát podél veřejných cest a turistických chodníků, k těžbě však dochází daleko od podobných míst.“

Odpůrci kácení obviňují ministra životního prostředí Jana Szyszka, který je sám lesníkem a lektorem lesního hospodářství, že z vlastních zištných důvodů obětoval jedinečný lesní ekosystém ekonomickým zájmům polského lesnického průmyslu.

„Můžete si všimnout, že mnoho pokácených stromů ani nemá kůru a nemohou být tudíž napadeny kůrovcem,“ komentuje Bohdan. „Dochází také k odstraňování mrtvých a tlejících kmenů, které jsou klíčové pro biologickou rozmanitost lesa a jeho přírodní procesy, včetně obnovy porostů – lesníci v nich však vidí pouze odpad.“ Ochránci přírody rovněž poukazují na skutečnost, že les chráněný na území Bělověžského národního parku se vyrovnává se stejnou kůrovcovou epidemií bez zásahu těžařů.

Podle zastánců kácení je však současný les výsledkem lidské činnosti, což podle nich dává vládě právo řídit se strategií „aktivní péče“. Ministr Szyszko se na obhajobu svého přístupu pokusil využít nápis na náhrobku staré ženy pohřbené na ortodoxním hřbitově v blízkém městě Hajnówka. Epitaf na náhrobním kameni Anastazje Pańko, která zemřela v roce 2010 ve věku 101 let, zní „Sázela jsem tento les“.

Příznivci vládního plánu „aktivní péče“ bojují o přízeň místních lidí s výraznou finanční podporou ministerstva životního prostředí. „Pseudo-ekologové les ničí, my jej obnovujeme“, hlásá nápis vyvěšený přes silnici spojující Bělověž s hlavním městem oblasti Bělostokem.

Umístila jej sem aktivistická skupina Santa, která v letech 2012 až 2015 získala přes 100 000 zlotých (asi 600 000 korun) od státní lesní správy. Prezident skupiny Walenty Wasiluk vlastní velkoobchod s výrobky ze dřeva, jehož internetová stránka se chlubí ročním obratem v hodnotě 4 milionů eur.

Polské státní lesy spravují území o rozloze odpovídající přibližně třetině Polska. Jejich každoroční zisky dosahují 7 miliard zlotých (40 miliard korun), přičemž společnost kontroluje 96 % polského trhu se dřevem, který dodává materiál dřevozpracujícímu sektoru vyvážejícímu produkty v hodnotě 45 miliard zlotých ročně. V tiskové zprávě z roku 2016 přislíbily státní lesy dodat v roce 2017 rekordních 40 milionů kubíků dřeva.

Aktivisté si všimli zásadní nesrovnalosti mezi údaji poskytnutými polskou vládou ve společné polsko-běloruské zprávě organizaci UNESCO z roku 2016 a čísly, která jim předložila státní lesní správa na základě žádosti podle zákona o přístupu k informacím. Zatímco zpráva uváděla, že v roce 2016 bylo na polské straně vytěženo 21 172 kubíků dřeva, podle oficiálních statistik to ve skutečnosti bylo 64 059 kubíků – více než trojnásobek množství deklarovaného ve zprávě pro UNESCO – 39 % těžby dřeva přitom v loňském roce probíhalo v zónách, kde se podle pravidel světového dědictví UNESCO kácet vůbec nesmí.

„Stromy je nezajímají – jde jim jen o dřevo,“ říká Adam Wajrak, dlouholetý aktivista za ochranu životního prostředí. „Lesníci se domnívají, že les je tu od toho, aby jim sloužil, ne naopak,“ posteskl si Tomasz Wesołowski. „Státní lesy jsou klasický monopol – vydělávají peníze na zdrojích, které patří všem Polákům, většinu si ale nechávají pro sebe a zůstává za nimi jen zpustošená země.“

Není velká naděje, že by se situace v nejbližší době zlepšila. Lesníci a myslivci jsou důležitou voličskou skupinou vládnoucí polské pravicové strany Právo a spravedlnost. Není zřejmě náhodou, že nový generální ředitel státních lesů Konrad Tomaszewski je bratrancem jejího předsedy Jaroslawa Kaczyńského.

Evropská komise teď hrozí polské vládě žalobou u evropského soudního dvora. „Vzhledem k riziku vážných nenapravitelných škod vyzvala Komise polské úřady, aby se k situaci vyjádřily do jednoho měsíce namísto obvyklé dvouměsíční lhůty,“ uvedl v dubnu mluvčí Komise.

Aktivisté však varují, že vláda své mezinárodní právní závazky nerespektuje a obávají se, že k nenapravitelným škodám již došlo. „Je to jako nahradit volně žijící ptáky slepicemi v klecích,“ říká Adam Wajrak, zatímco smutně přehlíží úhledné řady nově zasazených dubových sazenic na rozsáhlé nedávno vytěžené ploše. „Chtěli jsme tu mít les, ne dubovou plantáž.“

Autor: Christian Davies

Anglický originál článku naleznete zde

Český překlad zveřejněn na webu Selmy.cz