Beznadějný realismus

Zdroj: George Monbiot ▪ 19. listopadu 2018

Země se nachází ve smrtelné spirále environmentálních změn. Opatření, která by mohla kolaps zastavit, však nejsou považována za „politicky realistická“. Je tedy třeba změnit politickou realitu. Zachránit nás mohou jedině radikální činy.

Byl to jeden z těch momentů, který vám změní život. Minulý týden na tiskové konferenci hnutí Extinction Rebellion se dva z přítomných novinářů dožadovali odpovědi na otázku po realističnosti cílů hnutí. Aktivisté mimo jiné požadují, aby Británie do roku 2025 snížila uhlíkové emise na nulu. Nebylo by lepší, ptali jsme se, navrhovat přechodné mírnější cíle?

V tu chvíli vystoupila do popředí mladá žena jménem Lizia Woolf. Dosud k nám novinářům nepromluvila a vlastně jsem si jí ani pořádně nevšiml. Nyní však na opakované dotazy zareagovala se směsí vášně, smutku a rozhořčení, jež dodaly její odpovědi nebývalou přesvědčivost. „Jakou realitu mám podle vás ve svých dvaceti letech akceptovat, pokud jde o moji budoucnost, můj život? …nacházíme se ve stavu nouze – čelíme vyhynutí. Co mám podle vás cítit, když mi kladete takové otázky?“ Nedokázali jsme jí odpovědět.

Mírnější cíle mohou být politicky realistické, fyzicky jsou však nereálné. Pouze zásadní změny v rozsahu odpovídajícím závažnosti existenční krize, již čelíme, mají alespoň nějakou šanci tuto krizi odvrátit. Beznadějný realismus, plýtvání časem na prosazování kosmetických změn, je to, co nás do téhle patálie dostalo. Určitě nás z ní nedostane ven.

Rétorika a chování veřejných činitelů vychází z představy, že blížící se změny ekologických faktorů budou lineární a postupné. Ekologické systémy Země jsou však velmi složité a složité systémy nereagují na tlak lineárním způsobem. Přidáme-li vzájemné ovlivňování těchto systémů (neboť zemská atmosféra, oceány, kontinenty a živé organizmy nesedí spořádaně v přihrádkách podle předmětu studia), lze jejich reakce na změnu předvídat jen velmi obtížně. Drobné odchylky mohou vést k zásadně odlišným předpovědím. Body zvratu pravděpodobně nezaznamenáme, dokud nebudou překročeny. Jsme svědky tak náhlých a dalekosáhlých změn, že se nemůžeme spoléhat na jakoukoliv kontinuitu.

Stačí, aby selhal jeden z mnoha podpůrných systémů, na nichž jsme životně závislí (půda, podzemní vody, vodní srážky, ledový pokryv, pravidelné proudění vzduchu a oceánské proudy, opylovači, početnost a rozmanitost druhů) a všechny ostatní budou následovat. Pokud například tání arktického ledového příkrovu přesáhne určitou míru, pozitivní zpětná vazba, kterou by to vyvolalo (tmavší voda pohlcuje více tepla, uvolňování metanu při tání permafrostu, změny polárního víru), bude mít za následek rapidní klimatický kolaps, který již nebudeme schopni zastavit. Zkoumání grónských ledovcových jader ukázalo, že po skončení období mladšího dryasu (přechodného návratu doby ledové) před 11 600 lety došlo během pouhých deseti let ke zvýšení teploty o 10°C.

Nevěřím, že tento kolaps je nyní již nevyhnutelný. Nevěřím ani tomu, že efektivní řešení není technicky proveditelné či ekonomicky únosné. Když Spojené státy v roce 1941 vstoupily do bojů druhé světové války, k přechodu civilního hospodářství na vojenské stačilo několik měsíců. Jak vzpomíná Jack Doyle v knize Taken for a Ride, „General Motors během jednoho roku vyvinuli, uvedli do výroby a kompletně postavili tisíc bombardovacích letounů Avenger a tisíc stíhaček Wildcat… Společnost Pontiac začala necelý rok po uzavření smlouvy s armádou dodávat hotové protiletadlové střely americkým námořním jednotkám po celém světě.“ A to vše bez moderní informační technologie, jež vše urychluje.

Problém je tedy na politické úrovni. Profesor společenských věd Kevin Mackay ve své fascinující analýze příčin kolapsů civilizací tvrdí, že zásadnější roli než složitost společenské struktury či rostoucí spotřeba energie při nich hrála oligarchická forma vlády. Oligarchie podle něj brání racionálnímu rozhodování, protože krátkodobé zájmy elit se radikálně liší od dlouhodobých zájmů společnosti. To vysvětluje, proč se minulé civilizace zhroutily „navzdory tomu, že disponovaly kulturními a technologickými znalostmi potřebnými k vyřešení prohlubující se krize.“ Ekonomické elity, jež těží ze společenské dysfunkce, blokují nezbytná opatření.

Oligarchická kontrola bohatství, politiky, médií a veřejné debaty vysvětluje komplexní selhání institucí, jež nás stále více přibližuje katastrofě. Vezměme si Donalda Trumpu a jeho vládu multimilionářů, politický vliv bratří Kochů, mediálního magnáta Ruperta Murdocha a zásadní podíl jeho médií na popírání klimatické změny, ropné společnosti a výrobce automobilů, jež svým lobováním brání rychlejšímu přechodu na nové technologie.

Nejsou to jen vlády, které na hrozby včas nezareagovaly, ačkoliv jejich selhání je mimořádně závažné. Veřejnoprávní média vědomě a systematicky upozaďovala ekologická témata a zároveň dávala prostor zástupcům neprůhledně financovaných zájmových skupin vystupujících jako think tanky, aby formovali veřejnou debatu a popírali hrozby, jimž čelíme. Akademičtí pracovníci raději mlčí, aby si nerozhněvali ty, kdo jejich práci financují, či se nedostali do konfliktu s kolegy. Dokonce i ty instituce, jež si dali řešení tísnivé situace za svůj cíl, se ve skutečnosti nacházejí v zajetí stejných destruktivních vzorců.

Minulou středu jsem se zúčastnil setkání na téma environmentálního kolapsu v Institutu pro výzkum veřejné politiky. Řada přítomných si evidentně uvědomovala fakt, že pokračující hospodářský růst je neslučitelný se zachováním stabilních přírodních systémů planety. Jak ve svém textu zdůrazňuje Jason Hickel, k rozpojení růstu HDP a globální spotřeby zdrojů nedochází a nikdy k němu ani nedojde. V současné době celosvětově spotřebováváme 70 miliard tun zdrojů ročně, ačkoliv hranice toho, co jsou přírodní systémy schopné zvládnout, je 50 miliard tun. Nezměníme-li zásadně své chování, dosáhne při současném tempu hospodářského růstu do roku 2050 globální spotřeba 180 miliard tun ročně. Maximalizace účinnosti využívání zdrojů spojená s vysokými uhlíkovými daněmi by podle nejoptimističtějších scénářů vedla ke snížení předpokládané spotřeby na 95 miliard tun ročně: tedy stále daleko nad rámec ekologických limitů. Studie zohledňující efekt odrazu (zvyšování účinnosti vede k další spotřebě zdrojů) dospěla k odhadu 132 miliard tun ročně. Zelený růst je tedy fyzicky nemožný, což, jak se zdá, akceptují i členové Institutu.

V den, kdy se konalo zmíněné setkání, otevřel stejný Institut nominace na významné ocenění za ekonomii určené pro „ambiciózní návrhy vedoucí ke skokovému zvýšení tempa růstu.“ Cílem je najít řešení, jež by vedla přinejmenším ke zdvojnásobení ekonomického růstu Velké Británie. Oznámení bylo doprovázeno obvyklými frázemi o udržitelnosti, ani u jednoho z porotců však nelze dohledat žádný vztah k ekologickým tématům.

Autority, od nichž očekáváme řešení, pokračují v zajetých kolejích, jako by se nic nedělo. Jako by nahromaděné důkazy neměly na jejich uvažování žádný efekt. Několik desetiletí institucionální neschopnosti problém řešit se postaralo o to, že reálnou šanci zastavit smrtelnou spirálu, v níž se Země nachází, mají dnes pouze „nerealistické“ požadavky na okamžitý přerod ekonomické praxe. Nositeli těchto změn mohou být jedině lidé stojící mimo selhávající instituce.

Před námi jsou dva úkoly, s nimiž se musíme vypořádat současně: stejně jako hnutí Extinction Rebellion přijmout za své přesvědčení, že odvrácení kolapsu je možné, jakkoliv nepatrné se mohou zdát šance na úspěch. A za druhé: připravit se na to, že naše snahy pravděpodobně selžou, jakkoliv děsivá je to vyhlídka. Oba úkoly vyžadují kompletní revizi našeho vztahu s živou planetou. Nemůžeme se zachránit bez toho, abychom napadli oligarchické řízení společnosti; boj za demokracii a spravedlnost a boj proti environmentálnímu kolapsu jsou totiž jeden a ten samý. Nedovolme lidem, kteří současnou krizi způsobili, aby určovali limity politických řešení. A nedovolme těm, jejichž magické myšlení nás do téhle patálie dostalo, aby nám dál říkali, co je a co není možné.

Anglický originál článku naleznete zde

Poslední evropský prales na pokraji kolapsu

Zdroj: The Guardian ▪ 23. května 2017

Polská vláda schválila těžbu dřeva v Bělověžském pralese zapsaném na seznamu světového dědictví UNESCO. Podle ekologů to nevratným způsobem poškodí tamní jedinečný ekosystém.

Přírodovědci a ekologičtí aktivisté varují, že pouhý rok po přijetí revidovaného plánu lesního hospodaření, kterým polská vláda umožnila ztrojnásobit těžbu dřeva a zrušila zákaz těžby v nejstarších lesních porostech, se vzácný ekosystém Bělověžského pralesa na severovýchodě Polska ocitl na „pokraji kolapsu“.

Les se rozprostírá podél východní hranice Polska s Běloruskem a nacházejí se v něm jedny z posledních pozůstatků původních pralesů, které kdysi pokrývaly velkou část Evropy. V těchto nejstarších částech lesa probíhají přírodní procesy bez přímého zásahu člověka.

Bělověžský prales je jedinou polskou přírodní památkou zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO. Výjimečný ekosystém poskytuje domov více než tisíci druhům vyšších rostlin, 4 tisícům druhů hub, více než 10 tisícům druhů hmyzu, 180 druhům hnízdících ptáků a 58 druhům savců. Nad řadou z nich se vznáší hrozba vyhynutí a jejich přežití často závisí právě na nerušených přírodních procesech.

„Blíží se okamžik, kdy se celý ekosystém zhroutí, což bude znamenat nenávratnou ztrátu vzácného pralesa – za žádné peníze na světě ho nebudeme schopni obnovit,“ varuje profesor Tomasz Wesołowski, který se zabývá biologií lesa na Vratislavské univerzitě a výzkumu Bělověžského lesa se věnuje již 43 let. „S každým pokáceným stromem jsme blíže bodu, ze kterého již nebude návratu.“

Zhruba 17 % nejcennějších lesních porostů, nedotčených člověkem po tisíce let, se nachází v přírodní rezervaci Bělověžský národní park, kde je těžba dřeva zakázána. Ohroženo je však zbývajících zhruba 40 tisíc hektarů lesa.

Reportéři britského deníku Guardian nedávno přinesli doklady rozsáhlé těžby, která evidentně porušuje polskou i evropskou legislativu. Pro komerční využití jsou káceny stromy staré přes sto let, dokonce i v zónách pod ochranou organizace UNESCO.

„Původní heterogenní lesní porosty po vykácení nahrazují plantáže stromů stejného druhu a stáří,“ popisuje Adam Bohdan z organizace Divoké Polsko, která aktivity lesníků monitoruje a poskytuje informace vědcům z výzkumné botanické stanice Bělověž. „Ke kácení dochází i v zónách pod ochranou organizace UNESCO, kde by veškerá těžba dřeva měla být zakázána. V rozporu s evropským právem lesníci kácejí stoleté porosty, čímž ničí přírodní stanoviště vzácných druhů a práce neustávají ani v době hnízdění ptáků. Dochází zde k narušování přírodních procesů, které probíhaly po tisíce let. Navždy tak přicházíme o rozsáhlé části původního pralesa – moje nejhorší noční můry se stávají skutečností,“ řekl Bohdan.

Vláda tvrdí, že těžba je nezbytná k ochraně lesa před kůrovcovou epidemií a také z důvodu ochrany veřejnosti. Ochránci přírody však tyto argumenty jednoznačně vyvracejí.

„Těžba zasažených smrků šíření kůrovce nezastaví, pouze zanechá tisíce hektarů holosečí,“ vysvětluje ředitel Bělověžské výzkumné stanice doktor Bogdan Jaroszewicz z Varšavské univerzity. „Je pochopitelné, že mrtvé stromy nelze nechat stát podél veřejných cest a turistických chodníků, k těžbě však dochází daleko od podobných míst.“

Odpůrci kácení obviňují ministra životního prostředí Jana Szyszka, který je sám lesníkem a lektorem lesního hospodářství, že z vlastních zištných důvodů obětoval jedinečný lesní ekosystém ekonomickým zájmům polského lesnického průmyslu.

„Můžete si všimnout, že mnoho pokácených stromů ani nemá kůru a nemohou být tudíž napadeny kůrovcem,“ komentuje Bohdan. „Dochází také k odstraňování mrtvých a tlejících kmenů, které jsou klíčové pro biologickou rozmanitost lesa a jeho přírodní procesy, včetně obnovy porostů – lesníci v nich však vidí pouze odpad.“ Ochránci přírody rovněž poukazují na skutečnost, že les chráněný na území Bělověžského národního parku se vyrovnává se stejnou kůrovcovou epidemií bez zásahu těžařů.

Podle zastánců kácení je však současný les výsledkem lidské činnosti, což podle nich dává vládě právo řídit se strategií „aktivní péče“. Ministr Szyszko se na obhajobu svého přístupu pokusil využít nápis na náhrobku staré ženy pohřbené na ortodoxním hřbitově v blízkém městě Hajnówka. Epitaf na náhrobním kameni Anastazje Pańko, která zemřela v roce 2010 ve věku 101 let, zní „Sázela jsem tento les“.

Příznivci vládního plánu „aktivní péče“ bojují o přízeň místních lidí s výraznou finanční podporou ministerstva životního prostředí. „Pseudo-ekologové les ničí, my jej obnovujeme“, hlásá nápis vyvěšený přes silnici spojující Bělověž s hlavním městem oblasti Bělostokem.

Umístila jej sem aktivistická skupina Santa, která v letech 2012 až 2015 získala přes 100 000 zlotých (asi 600 000 korun) od státní lesní správy. Prezident skupiny Walenty Wasiluk vlastní velkoobchod s výrobky ze dřeva, jehož internetová stránka se chlubí ročním obratem v hodnotě 4 milionů eur.

Polské státní lesy spravují území o rozloze odpovídající přibližně třetině Polska. Jejich každoroční zisky dosahují 7 miliard zlotých (40 miliard korun), přičemž společnost kontroluje 96 % polského trhu se dřevem, který dodává materiál dřevozpracujícímu sektoru vyvážejícímu produkty v hodnotě 45 miliard zlotých ročně. V tiskové zprávě z roku 2016 přislíbily státní lesy dodat v roce 2017 rekordních 40 milionů kubíků dřeva.

Aktivisté si všimli zásadní nesrovnalosti mezi údaji poskytnutými polskou vládou ve společné polsko-běloruské zprávě organizaci UNESCO z roku 2016 a čísly, která jim předložila státní lesní správa na základě žádosti podle zákona o přístupu k informacím. Zatímco zpráva uváděla, že v roce 2016 bylo na polské straně vytěženo 21 172 kubíků dřeva, podle oficiálních statistik to ve skutečnosti bylo 64 059 kubíků – více než trojnásobek množství deklarovaného ve zprávě pro UNESCO – 39 % těžby dřeva přitom v loňském roce probíhalo v zónách, kde se podle pravidel světového dědictví UNESCO kácet vůbec nesmí.

„Stromy je nezajímají – jde jim jen o dřevo,“ říká Adam Wajrak, dlouholetý aktivista za ochranu životního prostředí. „Lesníci se domnívají, že les je tu od toho, aby jim sloužil, ne naopak,“ posteskl si Tomasz Wesołowski. „Státní lesy jsou klasický monopol – vydělávají peníze na zdrojích, které patří všem Polákům, většinu si ale nechávají pro sebe a zůstává za nimi jen zpustošená země.“

Není velká naděje, že by se situace v nejbližší době zlepšila. Lesníci a myslivci jsou důležitou voličskou skupinou vládnoucí polské pravicové strany Právo a spravedlnost. Není zřejmě náhodou, že nový generální ředitel státních lesů Konrad Tomaszewski je bratrancem jejího předsedy Jaroslawa Kaczyńského.

Evropská komise teď hrozí polské vládě žalobou u evropského soudního dvora. „Vzhledem k riziku vážných nenapravitelných škod vyzvala Komise polské úřady, aby se k situaci vyjádřily do jednoho měsíce namísto obvyklé dvouměsíční lhůty,“ uvedl v dubnu mluvčí Komise.

Aktivisté však varují, že vláda své mezinárodní právní závazky nerespektuje a obávají se, že k nenapravitelným škodám již došlo. „Je to jako nahradit volně žijící ptáky slepicemi v klecích,“ říká Adam Wajrak, zatímco smutně přehlíží úhledné řady nově zasazených dubových sazenic na rozsáhlé nedávno vytěžené ploše. „Chtěli jsme tu mít les, ne dubovou plantáž.“

Autor: Christian Davies

Anglický originál článku naleznete zde

Český překlad zveřejněn na webu Selmy.cz

Co překládám:

Něco o mně